OČI

Oči jsou zvláště důležitým orgánem. Nejenže člověku zprostředkovávají přibližně osmdesát procent všech smyslových vjemů, ale jsou také „dveřmi do nitra". Ne nadarmo se jim také říká „zrcadlo duše". Skrze oči je možné nahlédnout až na samé dno podstaty bytosti. Je tak možné zjistit stupeň vědomí a stejně tak momentální náladu nebo stav mysli, celkový charakter i stupeň pozornosti a bezděčných reakcí. „Okamžitě" se tu projevují sebemenší výkyvy či změny vědomi a pociťováni.
Oči neklamně ukazují:
- stupeň vědomí
- stav duševního rozvoje
- stupeň pozornosti v daném okamžiku
- momentální náladu
- zdravotní stav

V očích rozpoznáme vztek, strach, hněv, žal nebo starosti a rovněž lásku, veselost, dobromyslnost a laskavost. Ne náhodou se mezi lidmi mluví o „uhrančivém pohledu". Čím více je osa oka posunuta nahoru, tím více se čiovék „vznáší nad zemí", je plný obrazotvornosti a nápadů, o to více jej uspokojuje náboženské vědomí nebo vědomi nějakého ideálu.Čím více je osa oka posunuta dolů, tím vice v člověku převládá materiální úsilí a smyslové-pudový přístup.

Pravé oko má vztah k vnějšímu životu, k vůli a chování. Levé oko se vztahuje k vnitřnímu životu a cítění. Kdo je „na jedno oko slepý", ten něco nechce vidět a vidi jen své vlastní stanovisko. Dvě oči máme proto, abychom vnímali dvě hlediska zároveň, a tím sjednotili různé dojmy v jeden obraz. Jen tak zůstaneme duševně pružní. Kdo doopravdy vidí jen na jedno oko, tomu chybí prostorový rozměr, obraz nemá hloubku, není plastický. Jeho pohled proto bude plochý. hovky přistupuje k oku jako k „zrcadlu těla", i když může být stejně spolehlivě zrcadlem duše a mysli. Je-li člověk přemožený nějakým pocitem, jsou to v prvé řade oči, kde se tento nárůst pocitu projeví - například tím, že „propuknou v pláč".

V oku se také odráží momentální stav mysli. Když jsme pozorní, směřuje pohled přímo dopředu a oko je jasné a čisté. Jakmile něco zpozorujeme a „zaostříme", vzdálenost mezi dotnim a horním očnim vičkem se zúží a bude se neustále zmenšovat. Při ochabování pozornosti se vzdálenost mezi dolním a horním očním víčkem zvětší, zornice se rozšíří, pohled se nakonec „zakalí". Pokud není vědomi přítomno vůbec, hledíme - jak se říká - „pánu bohu do oken", oko je zcela otevřené a čočka není zaostřená na žádný konkrétní bod, již nevidíme jasně. Také mnohé projevy, jimiž se označují procesy myšleni, jsou odvozené od vidění, například výhled, náhled, vhled, přehled, prozíravost, názor atd.

Již americký oční lékař dr. Bates ke svému překvapení zjistil, že schopnost vidět souvisí se schopností myslet. Každé zlepšeni schopnosti myslet má bezprostřední vliv i na funkci dalších smyslů, tedy na sluch, hmat, chuť a čich. Když se ale zlepšuji o6i, zdokonaluji se i další tělesné funkce. Úzký vztah ke zraku má rovněž dýchání a trávení. Dokonce i soustředěni, paměť, schopnost přemýšlet, schopnost si pamatovat a stejně tak i představivost se s viděním zlepšují.

V oku se však zrcadli také pocity, jež provázejí naše myšlenky. Každé negativní citové pohnuti zatemňuje duhovku, každé pozitivní ji opét rozjasňuje, a to nezávisle na barvě oka. Naše oči jsou jediným orgánem, který na jakoukoli pocitovou změnu reaguje „okamžitě". Strach, hněv, nenávist, trápení, starosti, fyzická bolest i duševní utrpení vždy způsobí, že duhovka ztmavne, až se zdá být skoro černá. Jsme-li však naplněni veselím, důvěrou a radostným očekáváním, naději, náklonností, dobrotou či láskou jako takovou, naše oči „jiskři" nebo doslova svítí. O lidech naplněných láskou se říká, že jejich oči dokonce „záři". V hovorové řeči se zamilovanosti také říká „zakoukanost". Zamilovaní lidé se již nevidí navzájem jasně, neboť láska jak známo oslepuje - z toho mohou „očividné" později být nepříjemnosti.

Poruchy v duševním a duchovním přístupu se na našich očích projevují nejčastěji jako krátkozrakost nebo dalekozrakost. Někteří lidé, jež nosí brýle, mají zvláštní zvyk. Neustále si brýle během hovoru sundávají a vzápětí si je opět nasazuji. Po krátké době se tento proces znovu a znovu opakuji. Sledujeme-li přitom rozhovor pozorně, ihned rozpoznáme v těchto malých gestech zdánlivé nervozity signál připravenosti nebo odmítnutí se vypořádat s tím, co bylo řečeno. Krátkozraký člověk takto může řídit stupeň svého citového zatížení, neboť sejmutí brýlí ukazuje na potřebu se toho již více nedovídat.

Krátkozrakost
Krátkozrakost je projevem strachu z vnějšího světa. Kdo se nerad divá do očí životním faktům, ten žije krátkozrace, a tak se - pokud se nenaučí stavět se k životním úkolům čelem - krátkozrakým v přeneseném slova smyslu také stane. Krátkozrakost je sice zvláště častá v mládí, neboť mladému člověku ještě chybí přehled, rozhled do daleka - prozíravost. Nechce se dívat do budoucnosti (dálky), zajímá ho pouze stávající okamžik, a tak mu také onen prozíravý pohled „do dálky" není vlastni. Krátkozrakost však může po dvacátém roku života nápadně ustoupit. Záleží to na míře, jakou jsme schopni se otevřít dalekozrakosti (prozíravosti).
Oko je nejvíce ze všech orgánů ovlivněno sympatickou a parasympatickou nervovou činnosti. Krátkozrací lidé jsou zvláště často „parasympatici", což znamená, že jsou méně emocionálně vzrušiví. Bývají tolerantní a pořádnější, mají tendenci odtahovat se od vnějších věcí, aby podpořili a posílili vnitřní rozvoj. Krátkozraký člověk může velmi dobře vidět věci blízké, zatímco ty vzdálenější se mu mohou jevit pouze nezřetelně. Vše nasvědčuje tomu, že krátkozrakost negativně ovlivňuje také tlak na výkon, stres a především záliba ve sladkých jídlech či pochutinách nebo méně hodnotná strava. Velkou roli tu také hraje podvýžíva, a to zejména v chudých zemích třetího světa.

U krátkozrakých lidi se často setkáváme se zřetelně zúženým duchovním přístupem, obavou z budoucnosti, strachem a averzí vůči převzetí plné odpovědnosti za vlastní život, což je nejčastěji spojeno s ostýchavosti a introverzí. Zvláště vysoký podíl krátkozrakých lidi se vyskytuje v řadách intelektuálu. Z toho lze vyvodit, že krátkozrakost je možné vztáhnout také k důrazu na „práci zblízka", tedy na „život zblízka". Může to však být i naopak, a sice že introvertni člověk více čte, a proto je vzdělanější, přičemž důrazněji posiluje pohled zblízka, krátkozrakost. Zdá se, že experimenty s holuby, kočkami, kuřaty a opicemi tuto tezi o pohledu zblízka potvrzují. Potvrzuje ji i fakt, že opice žijící v zoo a krávy trávící většinu času v chlévě vykazují častější krátkozrakost než zvířata žijící na svobodě. Příliš silné napětí nervů a svalů vyvolané téměř „výlučnou orientací" na velmi blízko se nacházející věci způsobuje, že svaly oka pozvolna tuhnou.

V literatuře se leptozomni typ objevuje jako typ náchylný ke krátkozrakosti. Převažuji u něho zvláštní osobnostní rysy jako například neschopnost přiměřeně vyjádřit strach nebo agresivitu. Leptozom bývá považován za introvertního a orientovaného sám na sebe. Nápadný je u něj i zvláštní způsob dýcháni. Na těle krátkozrakého člověka se dají rozpoznat příznaky toho, že opakovaně nedošlo k vyrovnáni se s dřívějšími zážitky jako jsou strach, vyděšení nebo rodinné problémy a že tyto zážitky v onom člověku zůstaly a zatuhly v podobě bloků ve svalstvu. Hruď bývá nejčastěji plochá, což brání plnohodnotnému nádechu a tomu, aby se nějaké intenzivní pocity dostaly do nitra. Hlavní svalové blokády se u krátkozrakých Vidi tedy nenacházejí v očích, nýbrž v těle, a zabraňují tak toku energie, dříve než se dostane kočím. Pokud tato kontrakčni a recepční fáze zůstane zablokovaná, může jejím následkem být krátkozrakost. Proto je vždy krátkozrakost znakem silné subjektivity. Člověk se na vše divá příliš ze své vlastni perspektivy, „skrze vlastni brýle". Přitom právě krátkozrakost člověka nutí, aby se podíval sám na sebe, aby rozpoznal to, co se nachází blízko něho. Krátkozraký člověk ale tyto věci vidět nechce, a proto je tímto příznakem nucen, aby se někdy podíval sám na sebe, aby dospěl k sebepoznáni. Ale ne tak, že by vše vztáhl sám k sobě a stal se „středobodem" všeho, co se děje, aniž by přitom sám sebe doopravdy vnímal, i když pravda a skutečnost bývá nepohodlná. Krátkozrakost je tedy vždy výzvou, aby se člověk podíval sám na sebe, vnímal se a vyvodil z toho „potřebné" důsledky.
 

Krátkozrací lidé však tuto výzvu většinou nechápou a stáhnou se do sebe, aniž by sami sebe vnímali nebo se na sebe hlouběji zadívali. Takový člověk se snadno stane spíše ostýchavým, emocionálně nevyrovnaným a „oduševnělým". Daleko více kontroluje své pocity a je mnohem těžší vzrušit jeho prožitky. Ze sociálního úhlu pohledu je přizpůsobivější a ve společnosti vítanější než někdo, kdo „krátkozraký" neni. Rušivým elementům se člověk trpící krátkozrakostí buď vyhýbá, anebo je trpělivě snáší, a to mnohem déle, než je obvyklé. Porovnáni lidi různých národností ukazuje, že například v Čině je třikrát vrče krátkozrakých než dalekozrakých, zatímco v Japonsku žije dokonce šestkrát více krátkozrakých než dalekozrakých lidí. Konkrétně to znamená, že více než padesát procent Japonců trpí krátkozrakostí. To je nejvyšší procentuální podíl, jaký byl dosud u příslušníků jedné národnosti zjištěn. Je to však pochopitelné, uvážime-li, že k výchově Japonce patři zásada své skutečné city neprojevovat a skrývat je za úsměv, neodporovat druhým a přizpůsobovat se potřebám skupiny či společnosti. V našich očích se Japonci jeví jako přespříliš zdvořilí a pokorní, ambiciózní a zdrženliví.

Vznik krátkozrakosti
Podle nejnovějších výzkumů padesát tři procent občanů Spolkové republiky Německo nosí brýle trvale a dvacet sedm procent příležitostné. Důvodem bývá ve většině případů krátkozrakost. Devadesát procent mladistvých, kteří nosí brýle, trpí krátkozrakosti. A přitom se krátkozrakost rozšířila teprve v posledním století, a to takovým způsobem, že se dá hovořit doslova o epidemii. Co je toho příčinou ? Vzhledem k tomu, že se krátkozrakost nejčastéji objevuje mezi dvanáctým a šestnáctým rokem života, nabízí se takzvaná „teorie práce zblízka". Je to věk, v némž musí dospívající ve škole i doma odvádět mnoho „práce orientované na blízko". Je to však také období puberty, kdy je pohled zaměřen na věci blízké (i v duševní oblasti), neboť se v tomto období života člověk musí vyrovnávat s podstatnými změnami sebe sama. Rovněž to je doba, během niž se u mladistvého probouzí nejen vědomi pohlaví, ale i sociální vědomí - proto se také v této době zdržuje jedinec nejraději ve skupinách. Příroda tedy člověku v tomto období velí intenzivněji se zabývat sám sebou, aby mohlo dojít k nutnému vývoji. Nápadná je také skutečnost, že mezi mladistvé, kteří trpí krátkozrakostí, patří především gymnazisté (třicet pět procent), zatímco u žáků druhého stupně základní školy je krátkozrakost menší (pět až šest procent). To by mohlo svádět k závěru, že krátkozrakost souvisi se vzděláním. Proti tomu však hovoří fakt, že například sedmdesát procent zaměstnankyň v textilním odvětví rovněž trpí krátkozrakostí, neboť jejich práce neustále vyžaduje „pohled zblízka". S tímto jevem se setkáváme kupříkladu také u typografů.

Je-li však na vině „práce zblízka", proč nejsou krátkozrací všichni, kdo tuto práci vykonávají ? Vezmeme-li v úvahu genetickou výbavu, jejíž povaha se může projevovat ve formě dědičné oční anomálie, dojedeme k závěru, že rozhodující roli tu zřejmě hraje právě onen „dispoziční faktor". Přijmeme-li tento „dispoziční faktor" za daný, mělo by jeho odstranění nebo alespoň oslabeni vést k redukci krátkozrakostí nebo k jejímu vymýcení vůbec. Touto cestou jde takzvaný „trénink oči", s nimž původně přišel již zmiňovaný dr. Bates. Jeho metoda však byla od té doby podstatně rozšířena a zdokonalena. Bates ke krátkozrakosti přistupuje jako k následku chronického napěti vnějšího svalstva oka, což je jistě správné. Zůstává však otázka: Co způsobuje toto chronické napětí svalstva ?  Aby nezůstaly stranou také psychologické faktory, využívá mnoho očních „trenérů" pro léčbu krátkozrakosti i dechovou terapii a zvláštní formy sebehypnózy. V mé vlastni praxi se osvědčilo především použití regresních technik - pokaždé bezprostředně po regresi, při níž o zrakové slabosti nepadla ani zmínka, tyto slabosti zmizely nebo se alespoň zlepšily- Bývá tu patrně dosaženo „jiného pohledu na věci", což má bezprostřední vliv na oči.

Všechny obdobné terapie však mají jednu nevýhodu: jsou užívány většinou až v době, kdy už oční vada existuje. Daleko účinnější by bylo tomuto „chybnému vidění věci" vůbec nedovolit, aby se objevilo, a to tak, že odpovídajícím způsobem a včas zméníme svůj duševní a duchovni přístup. Toho je možné dosáhnout životem, v němž je co možná nejméně strachu nebo je tento strach okamžité zpracováván a rozpouštěn. To znamená psychohygienu a vštěpování „všeobecné životní filozofie" již v mladistvém věku. Takové filozofie, která nepřipustí, aby se toto „ztuhnutí" vůbec projevilo, anebo proti němu začne včas působit.

Dalekozrakost
Ten, kdo je dalekozraký, sice vidí vzdálené objekty lépe než ty blízké, ale přesto ani ty vždy výrazně nerozpoznává. To poukazuje v zásadě na dvě příčiny; zkracování oční koule a zatvrdnutí čočky. V druhém případě se hovoří o stařecké dalekozrakosti, protože mezi čtyřicátým a padesátým rokem života dochází u většiny lidí ke ztvrdnutí čočky, která tak ztrácí schopnost zaostřovat na krátké vzdálenosti. Kdo byl již v mládí mime dalekozraký, může zažít, že se vada vyrovná, a pak bude třeba ještě jako osmdesátiletý schopen číst i malá písmenka. U běžné dalekozrakosti můžeme vyjít z toho, že tělo setrvává ve stavu potlačovaného vzteku nebo hněvu, jenž zároveň brání nebo blokuje fázi výdechu. Existuje tu tedy silný extrovertní postoj, jemuž však kvůli výchově, vlivu okolí a typu společnosti nebylo dáno se projevit a který do určité míry zatuhl ve svalstvu. Dalekozrakost nám ukazuje, že člověk oplývá náležitou prozíravostí („dalekozrakosti") mající původ v životních zkušenostech, a s tím spojenou moudrosti pouze na úrovni těla, aniž by však rozvinul odpovídající vnitřní pohled do daleka - vnitřní prozíravost. Toto „zatuhnutí" v duševním a duchovním přístupu se projevuje jako „stařecká dalekozrakost" a zároveň ukazuje, co a kde nám ve skutečnosti schází. Opravdu důležité věci v životě by se nyní měly nacházet v centru vědomí. Člověk by si mél udržet duševní a zrakovou pružnost tím, že se bude vyhýbat sklouznutí ke zkostnatělým a nepružným postojům či návykům, což přímo ovlivní i jeho oči.

Šedý zákal
U šedého zákalu se jedná o poruchu látkové výměny. Čočka je špatně nebo nedostatečně vyživována a zůstávají v ní metabolické zbytky, které kalí nejen pohled oka, ale také rohovku. Šedý zákal se může objevit naprosto náhle při nevítaných událostech nebo s návštěvou nevítané osoby a stejně tak náhle může zase zmizet. Často se také objevuje ve spojení s cukrovkou. Pomoci může změna stravy, což v duševní a duchovni sféře vnímáni znamená, že už nebudeme přijímat „nesprávné dojmy". Dále je třeba odstranit nedostatek pohybu a stát se opět pohyblivými i v duševní a duchovni rovině, abychom neustrnuli u určitých názorů. Pokud u některých názorů doslova zatuhneme, „zatuhnou" i naše oči. Také je žádoucí všeobecná změna nesprávného způsobu života, což znamená rozpoznat na duševní a duchovni úrovni „životní zákony" a opět jich začít dbát, tedy být v harmonii se životem. Velice nápomocný může být i půst, což v duševní a duchovni oblasti znamená praktikovat zdrženlivost a uměřenost. Dále je třeba poopravit dýchací návyky. To znamená začít se znovu podílet na vnějším svétě, a to alespoň o něco více než doposud, tedy doslova začít se o něj vážně zajímat a věnovat mu svou 
pozornost. Pokud se objeví šedý zákal v souvislosti s cukrovkou, pak to z duševního a duchovního hlediska znamená, že se musíme naučit doopravdy dávat a přijímat lásku tam, kde je opětovaná. 

Dokud se to nestane nebo se to nestane v dostatečné míře, nebudeme vidět věci skutečně jasně, což zakalí i naši rohovku, tedy náš pohled, až zcela ztratíme schopnost vnímat věci takové, jaké doopravdy jsou. Když něco odmítáme vidět, vede to nakonec k tomu, že již nejsme schopni vidět vůbec.

Zelený zákal
Zelený zákal vede přes vnitrní tlak, jemuž jsme se vystavili nebo se nechali vystavit, ke zvýšenému nitroočnímu tlaku, a tedy k narůstajícímu omezeni zorného pole až k „trubicovému viděni". Zde je tedy třeba se neodkladně zbavit citových bloků, jež vznikají z neřešeného strachu, starostí a smutku ze ztráty. Vnějším příznak blokád v řešeni zadržovaných pocitů ucpávajících slzné kanálky jsou nevyplakané slzy. Tady pomáhá je „prodýchat", tedy si v duchu představovat, že se nadechujeme a vydechujeme očima. Uvolnili se dech, uvolní se i vnitřní tlak a budeme zase svobodnější. Lepší však je rozpoznat příčinu, jež k zablokováni pocitů vedla, a vypořádat se s ni. Člověk tu téměř vždy najde nějakou hluboko skrytou úzkost a může trvat týdny, než si ji v konfrontaci „odžije". Je to sice bolestné, ale jen tak lze daný problém vyřešit. Byl to starý úkol, jenž jsme kdysi „potlačili", tedy neprožili a nevyřešili. Zvýšením nitroočního tlaku nás organizmus nuti, abychom se tím zabývali a konečně se osvobodili. Nápomocné nám samozřejmě mohou být všechny  formy hlubokého uvolněni jako autogenní trénink, jóga, dechová cvičení, imaginačni techniky, psychokybernetika, sebehypnóza, a Feldenkraisova a Batesova oční cvičení. Pokud však není příčina rozpoznána a vyřešena, pak sice může být každé napětí pouze přechodné, ale nicneřešící. Člověk nemá žádný „přehled" a vidi svět, jako by měl klapky na očích. Zaobírat se skutečnosti může sice být bolestné, je to ale jediná cesta k uzdraveni.

Zánět spojivek
Zánět spojivky nebo spojivek vede k tomu, že se začne zračit neřešený konflikt. Máme bolesti v očích a pociťujeme úlevu, když oči zavřeme. V oblasti duševna a duchovna to znamená následující: zavíráme oči před nějakým konfliktem, jejž nechceme vidět. Nehledáme-íi i tady pouze přechodné ulehčeni, ale trvalé řešeni, je třeba podívat se konfliktu přímo do oči, rozpoznat skutečnost za iluzí a udělat to, co je „nezbytné," aby byl onen konflikt skutečné vyřešen. Je-li rozpor rozpoznán a vyřešen, příznak, tedy zánět spojivek, sám od sebe zmizí.

Oční tlak
U očního tlaku je třeba si položit otázky typu: Kde se kvůli svým názorům dostávám pod tlak ? 
Co potlačuji ?
V Čem se kvůli mému nesprávnému postoji nebo chováni nemůže projevit skutečná povaha věcí ?

Krváceni v oku
Při krváceni v oku je nutno si symptom rozložit na dílčí jednotky a přiložit k nim jejich význam: krev -bytí, existence krváceni - poraněni oko - vnímáni
Otázka tedy zni:
Kde je mé bytí zraněno mým vlastním vnímáním ?

Barvoslepost

Barvoslepost - ukazuje na slepotu vůči rozmanitosti a barvité radosti přírody a života. Ten, kdo je barvoslepý, vidí vše černě, nedokáže vnímat jemné odstíny barev. Nemůže tak rozpoznávat určité rozdíly a sám je nejčastéji „bezbarvý". Z výše uvedeného plyne, že při problémech s očima bychom si měli položit následující otázky:
Kde je narušeno mé vnímání ?
Kde mám nesprávné názory/nesprávný pohled ?
Co nechci viděl ?
Co mi chtějí říci Životní okolnosti ?
Kde mám strach vidět věci jasně ?
Jsem vůbec připraven a schopen vidět věci takové, jaké jsou ? 

K. Tepperwein